Můj příběh o celiakii se začal psát na podzim roku 2007. Ale vlastně když se nad během času pořádně zamyslím, začal již o mnoho, mnoho let dříve. V roce 1981.
Když jsem se narodila, byla jsem hubené, okaté a stále bledé dítě. Mojí nezdravě vypadající barvy obličeje si během dospívání všimla lékařka, která mě odeslala na speciální vyšetření na odd. hematologie. Zde mi byla diagnostikována sideropenická anémie a nasazena léčba železem v tabletkách. Jaké bylo překvapení všech, že po několika měsících užívání se můj krevní obraz vůbec nezlepšil. Červených krvinek bylo málo a měly malou objemovou hmotnost. Závěrem lékařky byla již zmíněná anémie s tím, že ji mám všude uvádět (dokonce jsem měla mít v dokladech napsaný lísteček s touto diagnózou), abych třeba nevykrvácela. Ovšem proč železo nezabralo a proč se krevní obraz nezlepšil, pak již nikdo neřešil. Chodila jsem tedy dál s lístečkem v kapse a s vědomím, jak na sebe musím být opatrná a jak pro mě lékaři udělali maximum.
Roky běžely, bledou tvář vystřídal nános samoopalovacího krému a lísteček s diagnózou se dávno někde ztratil. Kupodivu jsem zatím přežila. A žilo se mi poměrně dobře až do jara roku 2007. V té době mně začalo překyselení žaludku. Nejprve jsem si myslela, že je to ze špatné životosprávy. Nastoupila jsem do nového zaměstnání, kde byla spousta práce, a já neměla čas se ani pořádně najíst. Žaludeční překyselení mě trápilo po celé dny. Abych tyto projevy lépe snášela, neustále jsem zobala pastilky proti překyselení. Po nějaké době se přidala bolest žaludku. Žaludek mě bolel v podstatě neustále, měla jsem v něm pocit, jako bych spolkla obrovský kámen, který mě všude tlačil. Došlo to tak daleko, že jsem vůbec neměla chuť na jídlo, a jen při samotném pomyšlení, že musím něco sníst, mně bylo ještě hůř. K žaludku se přidal problém se střevem, byla jsem nafouklá a připadala jsem si, jako bych v břiše nosila dvaceti kilové závaží. Tento můj stav se nelíbil praktické lékařce, která mě odeslala na vyšetření do jedné z brněnských nemocnic. Tam mě ihned hospitalizovali. Ležela jsem tam týden, podstoupila vyšetření žaludku, užívala dva druhy léků. Po týdnu mě propustili s diagnózou, při které se mi vrací žluč do žaludku. Dostala jsem několik druhů léků. A když jsem tamním lékařům říkala, že mi léky vůbec nepomáhají a že je mi pořád stejně zle, nevěřili mi, a s klidným svědomím „vyléčeného“ pacienta a s body pro pojišťovnu mě poslali domů.
Doma se pak můj stav začal rychle zhoršovat. K bolestem břicha se přidaly obrovské průjmy, nesnesitelné křeče a nechutenství. Začala jsem hubnout a ztrácet se před očima. Během dvou měsíců jsem zhubla 12 kg a moje váha se při výšce 171 cm zastavila na 48 kg! Ano, kdo nevěděl pozadí, myslel si, že mám anorexii nebo bulimii. A jednoho rána jsem již nevstala. Tělo mně vypovědělo službu. Tak strašně moc mě bolely klouby, že jsem nemohla stát, nemohla jsem nic dělat, jen ležet. Tehdy se na mě už nemohl dívat můj manžel a domluvil mi vyšetření na gastroenteorologickém odd. v jiné brněnské nemocnici. Tam mi ihned stanovili spásnou diagnózu – CELIAKII.
Ještě cestou z vyšetření jsem si nakoupila tašku plnou bezlepkových výrobků a začala jsem s dodržováním bezlepkové diety. Zdravotní stav se mi zlepšoval tak neuvěřitelně rychle, že za tři dny jsem byla bez jakýchkoliv zdravotních problémů. Psal se říjen 2007 a já „zdravá“ a plná elánu opět nastoupila do práce.
Moje radost však netrvala dlouho. Jednoho rána jsem, jako obvykle, vstávala do práce a cítila jsem, že mě opět pobolívá břicho. Mávla jsem nad tím rukou a myslela si, že jsem asi někde udělala dietní chybu v podobě pozření lepku. Přeci jen jsem dietu ještě neměla úplně vychytanou. Bohužel se bolest břicha začala zvětšovat a musím říct, že byla jiná než ty, co jsem doposud znala. Z práce jsem odjela dřív, bolest se už nedala skoro vydržet. Měla jsem veliký problém v pořádku řídit auto a nevybourat se. Doplazila jsem se do postele a chtěla jsem umřít. Pak přišla moje sestra a společně s mým manželem, i proti mému odporu, mě přivezli na pohotovost. Tam si mě nechali, z krve jim vyšel obrovský zánět a nepozdávala se jim moje střeva. Do dvou hodin po přijetí mě operovali. Diagnóza – akutní zánět slepého střeva, které bylo odstraněno na poslední chvíli, protože již vzniklý zánět začal prosakovat do dutiny břišní. Bylo před Vánoci 2007 a mně konečně bylo dobře. Jak po zdravotní stránce, tak s vědomím, že při mně stojí milující rodina.
Dnes jsem „zdravou“ a šťastnou maminkou dvou malých dětí. Celiakii beru jako součást mého života, která mě nijak neomezuje. Po vysazení lepku se krevní obraz během tří měsíců srovnal, žádná anémie! V obličeji již nepřipomínám bludičku Jůlii a předešlá těhotenství mě, k mé nepříliš velké spokojenosti, vrátila ztracená kila. Žiji šťastný a spokojený život. Obě dcerky zatím mají krevní testy na „lepek“ negativní.
Na konec bych ráda zdůraznila, že celiakie mnohdy přichází dlouhodobě, tiše a s příznaky, které si, bohužel, lékaři s touto nemocí ještě nespojují. Apeluji na rodiče, aby, v případě podezření, u svých dětí nepřehlíželi příznaky jako: chudokrevnost, anémie, bolesti hlavy, nechutenství, špatný růst, obtíže s trávením. Tyto, stejně jako v dospělosti nemožnost (i přes celkové zdraví) počít potomka, mají stejného jmenovatele – LEPEK.
Všem přeji do nového roku přeji to nejdůležitější – zdraví.
Autorka: Kasandra008