U doposud velmi oblíbených minerálních filtrů se v poslední době objevila různá varování před jejich možnou škodlivostí, která souvisí s použitím nanotechnologií při jejich výrobě. Jak se vyhnout riziku? Přinášíme nejdůležitější fakta pro vaši lepší orientaci.
Filtry z přírodních minerálů
Pojmy jako „minerální filtr“ a „ochranné mikropigmenty“ jsou marketingová označení, jejichž cílem je oslovit zákazníky, kteří upřednostňují přírodní kosmetiku. Odborně se těmto složkám říká fyzikální filtry, což ale pochopitelně není dostatečně sexy.
Přídomek minerální ale má své opodstatnění. Sloučeniny, které slouží jako UV filtry, se totiž dají čerpat i z minerálů neboli nerostů. Konkrétně nejvíce se využívají oxidy dvou kovů – titanu a zinku, tedy oxid titaničitý a oxid zinečnatý (anglicky „titanium dioxide“ a „zinc oxide“). Právě tyto názvy najdete ve složení opalovacích přípravků.
Jde o bílé prášky, které mají široké využití i mimo kosmetiku. Jsou všude kolem vás, nejčastěji na stěnách, protože se z nich dělají barvy.
Pokud chcete pro svou sluneční ochranu používat výhradně filtry fyzikální, dávejte přednost takzvané přírodní kosmetice (Lavera, ECO, Eubiona aj.), v níž by měly být použity skutečně v přírodě vytěžené minerály, nebo speciální kosmetice prodávané v lékárnách (Avène, částečně Eucerin, Bioderma, Daylong aj.), jejíž minerální filtry mohou být i uměle vyrobené, nicméně svými vlastnostmi stejné jako ty přírodní.
Nereagují s pokožkou a dají se jíst
Fyzikální filtry jsou často doporučovány k sluneční ochraně citlivé pokožky, protože nemohou pokožku dráždit ani alergizovat, což se u chemických filtrů nikdy nedá zcela vyloučit. Nicméně na obranu chemických filtrů je třeba dodat, že s postupným vývojem a pod neustálou kontrolou různých institucí stoupá i jejich bezpečnost a snášenlivost.
Náš tip: Více o rozdílech mezi fyzikálními a chemickými filtry najdete v našem článku Bezpečné opalování citlivé pokožky.
O bezpečnosti fyzikálních filtrů vypovídá i to, že jsou schválené jako přísady do potravin. Používají se zejména jako barviva – běloby.
Nejrozšířenější oxid titaničitý odráží jak UVB záření, tak část UVA paprsků. Pro lepší výsledky je tak někdy kombinován s nějakým dalším UVA filtrem. Ovšem jeho kolega oxid zinečnatý odráží dokonce celé spektrum UVA i UVB, což žádný jiný kosmetický UV filtr nedokáže.
Přehled opalovacích přípravků s čistě fyzikálními filtry v E-shopu ProAlergiky.cz
Z mikropigmentů se staly ještě menší nanočástice
V posledních letech se objevily dohady o bezpečnosti nanočásticových UV filtrů. Kde je vlastně problém?
Po chemické stránce se jedná pořád o tytéž minerální látky, nejčastěji oxid titaničitý. Jen jsou rozmělněné na částice o velikostech v řádu nanometrů (miliontiny milimetru). Díky snižování rozměrů těchto částic je možné do opalovacího krému dát více UV filtru, aniž by zanechával bílé skvrny na pokožce spotřebitele.
Zdravotní rizika používání přípravků s nanočásticemi jsou stále menší než rizika plynoucí ze spálení pokožky od slunce.
Nanočástice oxidu titaničitého by teoreticky mohly být na škodu, kdyby se po aplikaci dostaly do kontaktu s živými buňkami pokožky, kterým by mohly narušovat strukturu. K tomu ovšem podle posledních zjištění nedochází – filtr zůstává na neživé zrohovatělé vrstvě pokožky, neproniká hlouběji k živým buňkám.
Z toho vyplývá jednoduchá rada: Přípravky s nanočásticovými filtry nanášejte tak, aby se vám nedostaly do čerstvých ranek na pokožce ani na sliznici, tj. do očí, do úst nebo v případě nudistů i jinam. Alespoň dokud nebude jejich neškodnost zcela prokázána. Přítomnost nanočástic by měla být na obale výrobku zmíněna.
Jaké typy přípravků používáte vy? Bojíte se nanočástic? Nebo grilování se na slunci není nic pro vás?